Vybraný příspěvek

HUMBOOK FEST 2019!

6. 5. 2017

Rama lama lama ka dinga da dinga dong

Ne, při psaní nadpisu jsem nečistila klávesnici ani nebyla opilá. Jsou to pouze první slova z jedné z písniček známého muzikálu Pomáda. A proč, že vlastně zrovna tato slova používám jako název následujícího článku, který se chystáte číst? Tenhle muzikál se totiž na dva dlouhé roky stal součástí mého života. Jestli vás zajímá jak a proč, čtěte dál, čeká vás malý náhled do toho, jak takový muzikál vlastně vzniká.
Nejprve trochu z historie. Když jsem nastupovala jako freshman na vysokou školu, nepočítala jsem s tím, že by mne tohle rozhodnutí mohlo vychallengovat k tomu, dostat se na prkna, o kterých se říká, že znamenají svět. Poznala jsem Zuzku (moji nejlepší kamarádku), která je velmi talentovaná, ale (což je hlavní) velmi ambiciózní. Zuzka už delší dobu zpívá a pár let před tím, než jsme se spolu poznaly, se rozhodla vést dramatický kroužek. Měla s ním úspěch už v začátcích a stejně tak i s pohádkou, na kterou mne pozvala a kterou si zároveň i s písněmi napsali sami.
Před koncem školního roku mne pak pozvala i na samotnou zkoušku, kde jsem trochu blíže poznala lidi, které jsem předtím viděla jen z hlediště. Po pár minutách jsem věděla, že to jsou lidé, se kterými se chci stýkat častěji. A tak se taky stalo - v září roku 2015, jsem se přidala ke společenství, které si říká Loď bláznů - už tenkrát jsem trochu tušila, že tento název je příhodný, s mou přítomností se to jen utvrdilo.
Tím rokem začala i spolupráce s vedoucím jiného kroužku, říkejme mu pan T, kterému nepřišly ten rok žádné děti. Až později jsme pochopili proč. Přišel s návrhem hrát Pomádu. Všechno to ze začátku vypadalo dobře, role rozdělené a ačkoliv nám několik lidí v obsazení chybělo, nedělali jsme si s tím hlavu. Pan T nás ujišťoval ohledně podkladů k písničkám a autorských práv a minimálně půl roku všechno šlapalo jak má.
S dramaťákem jsme zpívaly na několika ústeckých akcích. Sklízeli jsme úspěch. Pak to ale začínalo vyplouvat na povrch, že není všechno zlato, co se třpytí. Pan T si začal kroužek hodně přivlastňovat. Jeho choreografie nebyly nic víc než "krok sem, krok tam", maximálně s vylepšením x2. Vrcholem všeho bylo, když nás poučoval o znalosti textu a pak si svůj vlastní napsal na ruku, od které na jednom z vánočních vystoupení neodtrhl oči.
V září loňského roku, naše Pomáda stále nebyla hotová. A jednou, když nás opět podrazil, tentokrát se to týkalo choreografa, všechna špína a podrazy, kterých se pan T dopustil, přetekly přes okraj sklenice (spíš bazénu pro 20 lidí) naší trpělivosti. Postavili jsme se za to, že jeho osobní úmysly dostat se někomu do kalhot na náš úkor jsou už trochu moc.
Pan T, řečený dotčený, se rozhodl abdikovat. Volejte sláva a tři dny se radujte. Teď už byl náš úspěch jen a jen na nás. Možná, že už jsme nebyli tolik vidět na akcích, ale teď byl čas se soustředit na Pomádu samotnou. A všechno klapalo, jak má. Nebo ne?
Dokonce jsme měli příležitost vidět se s několika osobnostmi české stage. Potkali jsme Xindla X nebo obsazení prvního divadelního souboru, který se do Pomády pustil v Čechách. Díky tomu nám jeden z nich, Patrik Plešinger, nabídl pomocnou ruku, za což byl celý náš soubor moc vděčný i na samotné premiéře, ale to předbíhám!
V lednu přišel další klacek pod nohama Lodě bláznů. Hlavní role - Danny Zuko, tehdejší přítel Zuzky a můj dlouholetý (hádáte správně, dnes již bývalý) kamarád, se rozhodl, že už ho nebavíme a odešel. Hledat měsíc a půl před premiérou novou hlavní roli, bylo prakticky nemožné. A my si mysleli, že jsme to zvládli s příchodem Dominika. Ačkoliv měl spíš výraz utýraného štěňátka, byla to jediná volba, kterou jsme v té době měli. Tik tak, tik tak.
Přípravy na premiéru měli už pomalu vrcholit, když přišla další rána pod pás. Dominik s nákrčníkem a několika-týdnovým zákazem pohybu. A my měli 3 týdny do premiéry. Pokud jste nikdy nezažily zákon schválnosti, tohle byl přímo ukázkový případ. Pořád jsme to ale nevzdávaly - existovalo až moc lidí, kterým jsme to potřebovali natřít. S posunem data na 28. 4. jsme si slíbili, že další posun už prostě nedovolíme. A tak se zkoušelo, nakupovalo, brečelo a řvalo. Tekly slzy, pot i barvy ze štětců, ale nakonec se přiblížil velký den D - pátek 28. dubna. "Dnes se to ukáže," říkala jsem si. Do poslední chvíle mne nervozita minula, dokud nebyla zatažené opona a my neslyšeli povyk lidí před ní. Pak to vypuklo a já věřím, že jsme se snažili nejvíc, co to šlo. A to hned dvakrát po sobě!

Když se zpětně podívám na videa a poslouchám lidi nebo přemítám co jak vyšlo, rozhodně vím, že tam byly chyby. Je co zlepšovat a ledasco bych udělala jinak - a v tom určitě nejsem sama. I tak jsem ale na sebe a vlastně na nás všechny hrdá. Do dramaťáku přišlo a odešlo hodně lidí, ale ti nejsilnější a nejlepší zůstali. Lidem, kterým jsme chtěli dokázat, co dovedeme, jsme to natřeli na plný čáře. Všechno jsme si parádně užily a hodně jsme toho ze sebe na stagy daly a to hned ve dvou představeních za sebou, což ne každý dokáže.
Nevím, jestli herectví a stání na pódiu byl můj sen, ale dá se říct, že se mi něco takového splnilo. Byl to skvělý a zároveň zvláštní pocit a to jsem prakticky jen takové křoví. Nejsem plně spokojená se svým výkonem (a vzhledem už vůbec ne), ale věřím tomu, že pokud v tom budu pokračovat, jednou to bude podle mých představ.
A co vy, jaký máte postoj k amatérskému nebo divadlu jako takovému? Mám mezi čtenáři někoho, kdo sám je v dramatickém kroužku? Pochlubte se o svůj názor a zkušenosti do komentářů!

7 komentářů:

  1. Páni, já pomádu úplně miluju, byla jsem teď nedávno i v Kalichu na představení a bylo to úplně úžasné. Já jsem chodila na základce do dramaťáku a dělali jsme muzikál Drákula. Bylo to super a klidně bych šla do toho znovu a pak na střední jsem měla dramaťák taky, ale když bylo vystoupení tak většinou pro děti a nebo jsme museli hrát před ostatními spolužáky něco, co jsme si sami vymysleli. Byly to fajn chvíle :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pokud to nemáš daleko do Ústí, v červnu budeme mít s Pomádou ještě jedno představení :) ráda tě tam uvidím, stačí sledovat Loď bláznů na FB stránce :)
      Divadlo je skvělé a Drákulu už tu taky hráli :)

      Vymazat
  2. Wau tak toto je úplne úžasné. Tie fotky normálne z nich je cítiť tu atmosféru ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To jsme rádi, že mají takový efekt, přesně o to nám jde, rozdávat energii a vtáhnout do děje, pocítit správnou atmošku :)

      Vymazat
  3. Náš gympl se před pár lety taky rozhodl nacvičit Pomádu :D jen s lehkým ozvláštněním, protože se vystoupení nejmenovalo "Pomáda", ale "Pomáda v Bohumíně". Nacvičovali to snad rok a půl, ale nakonec z toho vzešlo hodně slušné vystoupení (přece jenom, jsme všeobecný gympl, ne dramaťák ani nic podobného). A i teď, už asi rok po premiéře pořád ještě sem tam s nějakou písničkou vystoupí... :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo a skvělý článek, přeju hodně dalších šťastných diváků!

      Vymazat
    2. Taky myslím, že s tím ještě sem tam i v následujících letech vystoupíme, přeci jen jsme tomu daly hodně :D
      a mockrát za všechny děkuju :)

      Vymazat